Topení v roubence 2 — čištění kamen a komínu

Zima už klepe na dveře a je nejvyšší čas připrav­it se na další top­nou sezonu. V roubence máme kachlová kam­na napo­jená do kla­sick­ého třívrstvého komínu. A právě o nezbyt­ném čištění a kon­t­role komínu a kamen bude dnešní článek. Pokud chcete podrob­něji znát sys­tém vytápění roubenky, přečtěte si první článek o topení.

Čištění kamen

Uvnitř kamen je zabu­dová­na krbová vlož­ka s teplovod­ním výměníkem. Výměník si můžete před­stavit jako ple­chovou kra­bi­ci se sous­tavou trubek, který­mi procháze­jí spaliny. Přes teplos­měn­nou plochu trubek je tep­lo předáváno do top­né vody. Trubky výměníku se při proudění spalin zanáší dehtem a je potře­ba je pravidel­ně čistit.

Prvním před­pok­la­dem správné údrž­by výměníku je mít k němu dobrý příst­up. Z toho­to důvo­du jsme si na před­ní straně krbové obestav­by nechali udělat velká revizní dvíř­ka. Dvíř­ka mají šamo­tovou výplň v ple­chovém rámečku. Povrch dvířek je opatřen bílou kam­nářsk­ou omítk­ou, takže nepů­sobí nijak nápad­ně. Na obrázku vidíte sun­daná revizní dvíř­ka a za nimi odkry­tý výměník. Trubky výměníku jsou schované za ocelový­mi deflek­to­ry, které je tře­ba vyj­mout. Špinavá práce začíná…

Čištění probíhá ocelovým kartáčem. Je potře­ba nepočí­nat si moc urput­ně, jinak budete mít vše v něko­likametro­vém okruhu kolem kamen pokry­té tenk­ou vrstvou sazí.

Vys­mýčit dokonale kam­na nez­na­mená jen vybrat popel z topeniště. Výměník se má podle výrobce čis­tit jed­nou za měsíc. My topíme hlavně o vík­endech, a tak jej čistíme vždy po sezóně. Větši­nou z něj vymeteme tak třet­inu kýble sazí.

Čištění komínu

Z kamen proudí spaliny do nere­zového kouřovo­du a dál do komínu. Máme kla­sický třívrstvý komín Eko Uni­ver­sal od firmy Eko komíny. Betonová tvár­nice má uvnitř šamo­tovou trubku potřeb­ného průměru (v našem pří­padě 20cm) obale­nou tepel­nou izo­lací. Jed­notlivé tvár­nice se staví na sebe do potřeb­né výšky. Nad stře­chou se přidá opláštění imi­tu­jící cihel­né zdi­vo, ukonču­jící des­ka a nere­zová stříška.

Komíny u top­i­del na pevná pali­va (tj. na dře­vo, brikety apod.) do výkonu 50 kW se musí při sezón­ním provozu čis­tit min­imál­ně 2x ročně. Čištění provádí kom­iník nebo maji­tel svépo­mocí. Manžel si na to pořídil ocelovou štětku s plas­tový­mi oheb­ný­mi tyče­mi, které se dají napojovat.

Čištění se provádí sho­ra, takže je nut­né mít bezpečný příst­up na střechu nejlépe hned vedle komínu. Saze se vybíra­jí dole vybíracím otvorem.

Jak často se čistí a kontroluje komín

Údrž­ba komínů se řídí vyh­lášk­ou č. 34/2016 Sb. o čištění, kon­t­role a revizi spali­nové ces­ty. Pro nejčastější typ top­id­la na tuhá pali­va do výkonu 50kW platí povin­nost čištění 3x ročně (2x při sezón­ním provozu) a kon­tro­la kom­iníkem 1x ročně. U staveb pro rodin­nou rekreaci platí čištění min­imál­ně 1x ročně a kon­tro­la jed­nou za dva roky. Revize komínu se provádí pouze před zapo­jením top­id­la do provozu (např. v novostavbě), při výměně top­id­la za jiné, při staveb­ních úpravách apod.

Co hrozí, pokud neb­udete komín pravidel­ně čis­tit a kon­trolo­vat? Přede­vším se bude pos­tup­ně zanášet, špat­ně potáhne a časem může dojít ke vzní­cení sazí. Hořící dehet vyvine vyšší teplo­tu než mají běžné spaliny a komín nebo top­id­lo se může žárem poškodit (nejčastěji pras­knout). Pokud zaned­baný komín způ­sobí požár, pojišťov­na vám bude krátit plnění. Navíc se vys­tavu­jete riziku poku­ty od hasičů, kteří kon­trolu­jí zejmé­na objek­ty přís­tup­né veře­jnos­ti. V roce 2017 způ­so­bi­ly nevy­hovu­jící komíny 1028 požárů (zdroj: HZS ČR).

Šumný Zlín

Do Zlí­na pro štafe­tové body a za architekturou

Zatím­co při jarním štafe­tovém tro­jbo­ji v Plzni nebyl čas a síla omr­knout víc než cen­trum závo­du v Plzeňském pivo­varu a start na náměstí, ve Zlíně jsme měli vol­né celé sobot­ní odpoledne (a navíc bez dětí!). Na pomoc jsem si vza­la první díl průvod­ce Šum­ná měs­ta od Radovana Lipuse a Davi­da Vávry, kteří vytvořili ste­jno­j­men­ný tele­vizní ser­iál o mod­erní české architektuře.

Zau­jala mě zmín­ka o tom, že na počátku 20. sto­letí měl Zlín pouhých 3 tisíce oby­va­tel. Dnes je to více než 70 tisíc. Za neví­daným roz­machem sto­jí beze­s­poru osob­nost Tomáše Bati, který budoval ve 20. a 30. letech nejen své obu­vnické impéri­um, ale jako staros­ta i nové měs­to “pro 50 tisíc obyvatel”.

Ze shro­maždiště na Jižních svazích jsme měli Zlín jako na dlani. Na pro­tější straně údolí jsem iden­ti­fiko­vala cihlově čer­vené Baťovy domky a budovy škol. Mimo­cho­dem, podle průvod­ce se za Bati dba­lo na pořádek kolem domů a v neděli pravidel­ně vyrážela do terénu komise, které bodovala upravenost předzahrádek. Panoval přís­ný zákaz chovu domácího zvířect­va a výs­tav­by jakýchko­liv kůlen, dřevníků a přís­tavků kolem domů. Mám poc­it, že taková malá, výchovná šikana občanů by ani dnes neby­la od věci.

Baťova vila

Prohlíd­ku jsme zahájili u bývalé Baťovy vily, dnes síd­la Nadace Tomáše Bati. Autorem stav­by z roku 1911 je Jan Kotěra. Rodin­né síd­lo bylo navrženo tak, aby měl Baťa dobrý výh­led na továr­nu. Později byl od vily necitlivě odd­ělen park, ironií osudu hlavní sil­nicí poj­men­o­vanou po Fran­tišku Lydie Gahurovi, dalším výz­nam­ném architek­tovi působícím ve Zlíně, který byl žákem Jana Kotěry.

Zau­jala nás také úderná Baťo­va hes­la jako z příručky o sebekoučování:)

Centrum Zlína

Gahurův prospekt nás zavedl na trav­naté náměstí T. G. Masary­ka, které stoupá naho­ru k Baťovu památ­níku (dnes Domu umění, momen­tál­ně v rekon­struk­ci). Po obou stranách je lemováno budova­mi škol a internátů, jed­na jako druhá, betonové skele­ty v mod­u­lu 6,15 x 6,15 metru, vyplněné cihlovým zdivem.

Opodál sto­jí citlivě rekon­struo­vaný Obchod­ní dům Zlín (dříve Pri­or), navržený v roce 1931 Fran­tiškem L. Gahurou.

Moderní univerzitní kampus od Evy Jiřičné

Spod­ní část náměstí T. G. Masary­ka navazu­je na uni­verz­it­ní kam­pus, které­mu domin­u­jí stav­by nejznámější české architek­tky, zlín­ské rodačky, Evy Jiřičné: Uni­verz­it­ní cen­trum Zlín (2008), Kon­gresové cen­trum Zlín (2011) a Vzdělá­vací kom­plex Uni­verz­i­ty Tomáše Bati (2017).

Zatím­co pro zlín­sk­ou uni­verz­i­tu navrhu­je Jiřičná, hradecká uni­verzi­ta “slavně” otevřela již třetí budovu vypro­jek­to­vanou podle napros­to pochyb­ného návrhu z 90. let ve sty­lu “když nevím, všude dám cihel­né pásky, ať to vypadá jako od Gočára”. Ach jo.

Sorela ve Zlíně

I po Vítězném únoru vznikly ve městě zají­mavé stav­by ve sty­lu sore­ly neboli social­i­stick­ého real­is­mu. Za návštěvu sto­jí tře­ba Měst­ské divad­lo Zlín nebo Kolek­tivní dům od architek­ta Voženílka.

Ze Šum­ného Zlí­na jsme nestih­li Baťův mrako­drap 21 (slav­nou “Jed­nad­vacítku”) s pojízd­nou kanceláří pro ředitele neboli Správní budovu firmy Baťa a zmíněné kolonie Baťových domků. Tak snad někdy příště po závodech:)

A jaké to bylo v lese? Inu, jako obvyk­le na Moravě, kop­cov­ité a zarostlé. Plus dávám za něděl­ní Bin­govy tratě, výh­ledy ze shro­maždiště po oby dny, nepál­ský cater­ing a za počasí:) V poněku dýchav­ičném stavu jsem v neděli absolvo­vala druhý úsek první štafe­ty. Kopce jsem šla pěšky, dokonce i ten na diváck­ém úseku, kde jsem na povzbu­zování “Pojď, pojď!” kon­trolavala “Vždyť jdu!”. Nakonec můj čas nebyl tak hrozný, ve výsled­ku nám to stači­lo na 10. mís­to ste­jně jako klukům. Kromě šum­ných zážitků tak ze Zlí­na vezeme i pár bodů do České ligy klubů.

Roubenka a zahrada v roce 2018

S pořízením roubenky se z nás stali kutilové. Na dov­ole­nou už nejezdíme na závody, nedej bože do zahraničí, ale zásad­ně na chalupu do Dešt­ného. Pro­tože samo se to neudělá, že jo. Něk­do tomu říká i jinak, tře­ba že jede na VT Dešt­né (pro mud­ly uvádím překlad — výcvikový tábor). Prin­cip je ale ste­jný. Člověk na čas odloží myš a kláves­ni­ci a jde dělat něco “nor­mál­ního”.

Havárie vody

Letošní zahrád­kářův rok jsme s před­tu­chou velkého sucha zahájili důk­lad­ným zal­itím zahrady. Ne zcela úmyslně nám z vodoměrné šachty vytek­lo asi 200 kubíků vody. Na vině byl prasklý spoj potrubí, jako naschvál hned za vodoměrem. Po vyčer­pání vody a opravě se chvíli nic nedě­lo a pak nám přiš­lo roční vyúč­tování. Usm­lou­vali jsem to na méně než půlku původ­ní částky, takže kromě suchého chle­ba můžeme dětem občas dopřát i suché bram­bo­ry. 

Zahrada

Pak už to šlo jako po drátkách. V květ­nu vykvet­ly na podz­im zasazené jahody a za chvíli už jsme sklízeli šťav­naté plody, které se vůbec neda­jí srov­nat s těmi, co jsem vypěs­to­vala v Hrad­ci na dvoře (ze ste­jných sazenic). Letos na jaře bylo tep­lo a slunečno. Občas zaprše­lo, ale slimá­ci se drželi zpátky. K vyvýšeným dřevěným záhonům jsem přis­toupi­la poněkud pankově. Mís­to sofistiko­vané kon­strukce a promyšlené sklad­by od ple­ti­va pro­ti hrabošům, přes větve, kom­post a kdo ví co, jsem pouze sboucha­la 4 prk­na, posadi­la je na zry­tou zem a pros­tor vyplni­la hlí­nou z okol­ních krt­inců. Aby se neřek­lo, vysy­pala jsem naho­ru jeden 50 l pytel sub­strá­tu. A pro­tože nemám ráda jahody obalené v hlíně, přikry­la jsem záhon černou textilií.

Na potoce jsme postavili hráz, aby­chom měli kde nabírat vodu na zalévání. Jenže i v Dešt­ném je velké sucho. Potok ste­jně jako v roce 2015 vyschnul. Mís­to obvyk­lé bažiny máme teď na pozemku nor­mál­ní louku. Záho­ny musíme zalí­vat vodou z vodovodu.

Další metou byla bohatá květi­nová výz­do­ba na balkóně. Použi­la jsem samoza­vlažo­vací truh­líky, aby květiny přeži­ly naše občas­né vík­endové absence. Zatím­co petúnie byly tak trochu krokem vedle (v zal­itých truh­lících půl­ka uhni­la), pře­vis­lé mušká­ty bohatě kve­tou celé léto. Příští rok je dám do všech čtyř truhlíků.

Terénní úpravy

V červnu vypad­la naše zahra­da tak­to. A pak to zača­lo. Navážení kamenů a hlíny od souse­da, který kousek od nás začal stavět roubenku. Skládání kamenů do zídek, přesývání zeminy a vožení koleček se šterkem a hlí­nou tam, kam bylo potřeba.

Čas od času jsme si při prá­ci s lopa­tou vyslech­li komen­táře od kolemj­doucích tur­istů. Zau­ja­lo mě tře­ba “chalupu bych nechtěl ani zan­ic” nebo “už sem jezdíme něko­lik let a vaše chalu­pa je tady nejhezčí:)”.

A takhle vypadá naše “skalka”. Nahoře máme v plánu trávník se stolem a lav­ice­mi. A všude kolem budou okras­né záho­ny s keři a trvalka­mi. Jed­nou určitě!:) Letos bloku­je zahrad­nické práce sucho a chy­bějící plech na sok­lu. Nech­ci, aby sazenice pošla­pali řemeslní­ci, až ho konečně (po roce!) při­j­dou dodělat.

Zíd­ku máme i z druhé strany za domem.

Vylepšení uvnitř

Když nám doš­ly síly a venku bylo vedro, zale­zli jsme s kutěním dovnitř. Na oknech přiby­ly vlast­noručně ušité závěsy a v lyžárně police na všech­ny věci (a že jich máme).

Také jsme se pustili do mal­ování. Zatím je hotová před­síň a lyžár­na. Něco mi říká, že se začátkem škol­ního roku už se moc dalšího nestihne:)

5 tipů na letní výlety v Orlických horách – 3. část | Kačenčina pohádková stezka

Dnešní výlet potěší všech­ny malé (nebo i velké?) sběratele razítek. Kačenči­na pohád­ková stez­ka Vás provede po blízkém i vzdálenějším okolí Dešt­ného. Stačí si v info­cen­tru nebo na jiném místě vyzved­nout hrací kar­tu a lov může začít.

Trasa

V okolí Dešt­ného v Orlick­ých horách na vás čeká 18 stanovišť s razítky. K získání všech je potře­ba ujít asi 15 km v kop­cov­itém terénu. Nepočíte­jte tedy, že s dět­mi vše zvlád­nete za jeden den (i když i takoví bor­ci se s pomocí auta naj­dou). Ideál­ní je rozdělit si sbírání na tři okruhy. Na každém stanovišti najdete nauč­nou ceduli s tex­tem, razítko, (dobro­vol­ný) úkol a dřevě­nou sochu Kačenky. Autork­ou většiny z nich je Jarmi­la Hal­dová ze Sedloňova.

Kačenčina pohádková stezka mapa

Lanovk­ou na Stu­dený vrch

První okruh jsme začali na spod­ní stani­ci lanovky v areálu Mar­ta II, která je v provozu i v létě. Naho­ru nás vyve­zla čtyřsedač­ka. Nedaleko od výs­tup­ní stan­ice je vyh­líd­ka pod Stu­deným. Už po svých jsme vys­toupali na Stu­dený vrch. S pomocí špalků jsme si připom­něli nejvyšší vrcholy Orlick­ých hor. Dál už ved­la ces­ta převážně z kopce ke sjez­dovce Zák­outí a k potoku nad Orlicí. Za parkovištěm napro­ti Orli­ci je nená­pad­ná pěšin­ka, značená mod­rou tur­i­stick­ou znač­nou. Přešli jsme mostek přes řeku Bělou. Mod­rá znač­ka odboči­la do kopce, zatím­co my jsme pokračo­vali podél vody ke kapličce. Už jen kousek to byl k odbočce ke kapličce. Výlet jsem zakončili v nedalekém Ateliéru zvon­aře a hrnčířky. V kar­tičce přiby­lo 8 razítek. Ateliéru zvon­aře a hrčířky koupíte vkus­nou keramiku a ručně odl­ité zvony. Pořá­da­jí tam i výt­varné workshopy.

ateliér Zvonaře a hrnčířky Deštné

Kos­tel sv. Matouše

Druhý výlet jsme začali u Muzea. Pokud máte chuť, můžete se uvnitř ponořit do his­to­rie zim­ních sportů, tur­is­tiky a řeme­sel. My jsem zamířili pro druhé razítko k restau­raci Kozí chlívek, kde je oblíbená ohrád­ka se (sádrový­mi) zvířátky. Na oběd bylo ještě brzo, pro­to jsme pokračo­vali dál k lanové­mu parku. Pokud nepůjdete dovnitř zdolá­vat lanové překážky, můžete aspoň vyzk­oušet lanovku před vcho­dem. Po sil­ničce naho­ru jsme vyrazili směrem ke kostelu sv. Matouše. Po ces­tě nás čekala zastáv­ka u Huber­ta, patrona mys­livců, který si připrav­il pozná­vačku zvířat. Svatý Matouš je barokní kostelík, který podob­ně jako kos­tel v Ner­a­tově, o kterém jsem psala zde, málem zanikl. Naštěstí i zde se našli dobří lidé, kteří se zasadili o zachování této kra­jin­né dom­i­nan­ty. Ještě kousek vzhůru se špl­há ces­ta k altánu nad Matoušem, nejvyšší­mu bodu dnešního výle­tu. Lesem jsem prošli pro posled­ní razítko ke sjez­dovce Mar­ta. V hrací kartě se zaplni­lo dalších 7 políček.

lanový park Deštné v Orlických horách
u Huberta Deštné v Orlických horách
kostel svatého Matouše v Deštném

Velká Dešt­ná

Nejvzdálenějším stanovištěm je razítko na Velké Dešt­né. Auto­busem jsme vyjeli na Šer­lich, aby­chom ušetřili výškové metry, které nás dělily od Velké Dešt­né s kótou 1115 m. n. m. Z parkoviště jsme šli zkratk­ou přes les, která se napo­ji­la na asfaltku s čer­ve­nou tur­i­stick­ou značk­ou (vrcholovou Jiráskovu ces­tu). Po třech kilo­me­trech jsem byli na místě. Na vrcholu je nová rozh­led­na a připravu­je se kiosek s občer­stvením (zatím fun­gu­je provi­zorní). Původ­ní srub horské služ­by byl zbourán. Dolů jsme se vydali str­mou ces­tou po zelené značce do Luisi­na údolí, kde na nás čeka­lo posled­ní razítko. Výlet se dá absolvo­vat i na kole nebo vyjet autem do zmíněného Luisi­na údolí.

Posled­ní z 18 stanovišť je v Jedlové u ryb­ní­ka Start. Můžete si ho při­dat k druhé­mu výle­tu nebo si k němu zajet zajet samostat­ně. V ryb­níce si můžete ulovit pstruha, kterého vám usmaží v nedaleké restauraci.

Zasloužená odměna

Máte ale­spoň 10 razítek? Výborně, můžete si vybrat odměnu. My doporuču­jeme vst­up na adven­ture golf v Dešt­ném. Na novém 18 jamkovém hřišti vás čeká zába­va s vod­ní­mi prvky. Běžné vstup­né je 250 Kč pro dospělého a 200 Kč pro děti. Obzvláště pil­ní lov­ci razítek, kteří zaplní celou kar­tičku, se mohou zúčast­nit slosování.

5 tipů na letní výlety v Orlických horách – 2. část | Sýpka v Rokytnici

Druhý výlet nás zavede do Rokyt­nice v Orlick­ých horách. V budově his­torické sýp­ky z 19. sto­letí zde najdete Muzeum Orlick­ých hor. Zatím­co běžně se do muzea jezdí v deš­tivém počasí, my jsme ho poprvé navštívili v roce 2015, kdy panova­lo ste­jně horké léto jako letos. Uvnitř byl pří­jem­ný chládek díky tlustým kamen­ným zdem a klimatizaci.

Expozice

Muzeum bylo otevřeno na kon­ci roku 2013. Expoz­ice je tedy poměrně nová, mod­erně pojatá a inter­ak­tivní. Zau­jme malé i velké návštěvníky. Jak napovídá název “Přírodou za řemes­ly Orlick­ých hor”, návštěvní­ci mají možnost seznámit se s tradiční­mi řemes­ly zasazený­mi v kulisách přírod­ního prostředí Orlick­ých hor. Nečeke­jte ale nud­né exponá­ty ve vit­rínách. Hned u vstupu vás zau­jme mod­el lesa vysoký přes tři pod­laží. Uvnitř najdete strom s mno­ha vypreparovaný­mi ptáky, jejichž hlasy si můžete přehrát. V přízemí je dále víceúčelový sál a malá badatel­na. Hlavní část expoz­ice je v prvním patře. Zde už dojde na zmíněné vit­ríny, ve kterých můžete napřík­lad sle­dovat, jak se potaš mění na sklářské výrobky. Třetí pod­laží je věnováno prak­tick­ým ukázkám řeme­sel, která si můžete vyzk­oušet buď sami (omezeně) nebo v rám­ci pro­gra­mu “Řemes­la zaniklá, oživo­vaná, živá”. V nabíd­ce je mal­ba na sklo, výro­ba vánočních ozdob, tkaní a další. Stálá expoz­ice je doplně­na aktuál­ní výs­tavou. Větši­nou se jed­ná o fotografie nebo pan­e­ly (my jsme viděli zají­mavou výs­tavu o českých legionářích).

sýpka Muzeum orlických hor interiér
sýpka Muzeum orlických hor interiér

Budo­va sýpky

Budo­va v poloviny 19. sto­letí byla citlivě rekon­struová­na hradeck­ým Ateliérem Šuda — Horský. Velký důraz byl kladen na zachování původ­ních prvků (zdi­vo, krov). Nově vne­sené kon­strukce jsou naopak kon­trast­ní, z mod­erních mater­iálů (výta­hová šach­ta z pohle­dového betonu, prosklený světlík ve střeše atd.). Zají­mavým motivem jsou větrací otvory na fasádě, které se dostaly i do loga muzea.

Praktické informace

Muzeum se nachází nedaleko náměstí, u sil­nice směrem na Bar­tošovice. Zaparko­vat můžete na opačné straně ces­ty u prode­jny potravin. Pře­dem si můžete pros­tu­dovat pěkné webové stránky, kde najdete všech­ny potřeb­né infor­ma­ce. Otvírací doba je od úterý do neděle od 9 do 17 hod. V let­ních měsících a v září je navíc otevřeno i v pondělí. V průběhu roku se kon­a­jí různé před­nášky a akce. Plné vstup­né je 60 Kč, snížené 40 Kč.

Kam dál v Rokytnici

V Rokyt­ni­ci pocho­pitel­ně nemůžete minout náměstí, které je známé his­torick­ý­mi domy s vysoký­mi ští­ty a pod­loubí­mi. Cen­trum je měst­sk­ou památkovou rez­er­vací, avšak celkový dojem kazí něk­teré nevkus­né provo­zovny. Což určitě neplatí o míst­ním pekařství. Navštívit můžete také rokyt­nický zámek nebo malé muzeum železnice v bývalé výtop­ně vedle nádraží.

náměstí Rokytnice v Orlických horách