Po třech letech se vracím k ohléd­nutí za uplynulým rokem (před­chozí díl je z roku 2020). Ne, že bych snad měla tvůrčí krizi, ale píšu převážně na sociál­ní sítě nebo naopak do časopisu, takže blog zeje prázd­no­tou. Už se ani neod­važu­ju sli­bo­vat, že to někdy bude jinak.

Inspiroval mě tradičně Piškot a nově Mar­tin Jaroš. Na rozdíl od něj mi ale nehrozí, že mě pár hodin po pub­likování vyhodí z práce 🙂 Stále jsem totiž sama sobě šéfovou.

Projekty

Za tři roky se toho zase tolik nezměni­lo. I letos jsem řeši­la rodin­ný dům na Novém Hrad­ci Králové. Za tu dobu se dům dvakrát snížil, jed­nou jsem se setkala s právníkem sousedů, jed­nou jsem překreslo­vala výkresy na staveb­ním úřadě čer­ve­nou fixou a hod­někrát jsem to chtěla vzdát. Už je to snad na dobré ces­tě a hrubá stav­ba sto­jí. Ovšem nikdy neříkej hop, dokud ti nepři­jde souh­las se změ­nou stav­by před dokončením do datové schránky.

V letech 2021 a 2022 jsem nakreslila něko­lik pro­jek­tů, které se v min­ulém roce real­i­zo­valy. Patři­ly mezi ně rouben­ka v Kun­val­durouben­ka ve Vítězné. Prvně jmen­o­vaná je rekon­strukce dvě stě let staré chalupy a druhá je novostav­ba. Architek­ton­ick­ou studii k obě­ma vytvoři­la Kat­ka Novotná.

Téměř hotový je rodin­ný dům ve Světlé. Pří­jem­ná, jednoduchá stav­ba na parcele téměř v lese vznikla opět ve spoluprá­ci s Katk­ou a Lucií Vlčkovou.

Naopak nedávno se zača­lo se stavbou rodin­ného domu v Rašovicích. Má stěny z vápenopískových cihel, sedlovou i plo­chou střechu a je výškově člen­itý. Autorka­mi jsou Šár­ka Dlouhá a Jana Rejsková.

Posled­ním do par­ty real­iza­cí je rodin­ný dům ve Ždír­ni­ci, což je rekon­strukce maleb­ného venkovského stavení v Pod­krkonoší. Studii dělala opět Katka.

Dokud jsou pro­jek­ty jen na papíře, je to poho­da. Když si je vezme do péče stav­ba a staveb­ní dozor, začíná nekončící vodopád dotazů, oprav a úprav. Občas se bojím brát tele­fon nebo číst e‑mail. Ale mám samozře­jmě radost, že nekres­lím do šuplíku a na kon­ci je (snad) spoko­jený klient v novém domově.

V roce 2023 jsem pro­jek­to­vala převážně drob­né stav­by, které jsou sice malé svým rozměrem, ale o to větší jsou s nimi větši­nou prob­lémy na staveb­ním úřadě (speciál­ně v Hrad­ci). Beru to jako službu kamarádům a známým, kter­ou vyplňu­ju mez­ery mezi inspekce­mi. Ale upo­zorňu­ju, že pokud máte dřevě­nou chatku na hrani­ci pozemku, kter­ou potře­bu­jete zle­gal­i­zo­vat, tak vás neznám 🙂

Kunvald_1
Vitezna_2
Rasovice_1
Rasovice_2
Zdirnice

Inspekce

Loňský rok byl reko­rd­ní. Nikdy jsem neudělala tolik inspekcí (33). A to jsem tři měsíce nepra­co­v­ala a dost věcí odřekla (důvod si přečtěte níže). Je vidět, že trh se rozhýbal a lidi začali nakupo­vat. Mak­léři si zvyk­li, že kupu­jící si přivede inspek­to­ra, takže spolupráce běžela větši­nou hlad­ce. Něk­teří mě dokonce doporuču­jí prodá­va­jícím, aby pomocí zprávy z inspekce řád­ně infor­movali o stavu nemovi­tosti a nemuseli se bát pozdější reklamace.

Asi třeti­na zakázek byly pře­jímky novostaveb. Všech­ny ovšem mimo Hradec, kde se sko­ro nes­taví. Nejčastěji jsem jezdi­la do Rodo­va a do Vrch­labí. Prvně jmen­o­vané mís­to proslu­lo laxním přís­tu­pem devel­opera k prob­lémům a bohužel i požárem jed­no­ho z rodin­ných domů od foto­voltaiky. Moje zprá­va z inspekce si tak zahrála i v pořadu Černé ovce.

Práce na inspekcích je pestrá, rych­le hotová a dobře pla­cená. Baví mě pozná­vat měs­ta a ves­nice v celém Královéhradeck­ém kra­ji. Opro­ti tomu pro­jek­tování a inženýring jsou posled­ní dobou ubí­je­jící. Ale zase cítím, že odborně je to na vyšší úrovni a asi bych bez toho rych­le zakrněla. Uvidíme, kam budu v příštích letech směřovat.

Rodov

Orienťák, Šatník, politika (?!) a spol.

Mám ráda, když můžu pra­co­v­at na víc věcech najed­nou, nejlépe rozjíždět pořád nové nápady a potká­vat u toho zají­mavé lidi. Někdy je to trochu sebe­destruk­tivní (loni doslo­va), ale větši­nou mě to baví.

Sportovní sezó­na vza­la rych­lý konec, aspoň její první půl­ka. To si takhle jedete na běžkách z kopce, najed­nou ležíte v kupě prašanu a nějak divně vás u toho bolí koleno a kot­ník. Koleno se oprav­i­lo samo (natažený vaz) a zlomený kot­ník sprav­il šikovný chirurg pomocí šroubů. Běžně žiju dost hek­ticky, takže něko­lik týd­nů ležení v posteli byl slušný kon­trast. V prá­ci jsem řeši­la jen to nejnut­nější a jinak spíš odpočí­vala a hlavně odpočítá­vala dny, kdy budu moct zase nor­mál­ně chodit. Sto schodů u nás v domě jsem vyloženě nenáviděla a v horním patře bytu a chalupy jsem pro jis­to­tu něko­lik týd­nů vůbec neby­la. Všech­no mi trva­lo dvakrát tak dlouho, zhubla jsem asi pět kilo (převážně svalů z levé nohy) a napadaly mě zlé myšlenky, že když nemůžu chodit, tak neb­udu moct ani běhat. Už nikdy. 

Doš­lo mi, že bez pohy­bu nemůžu žít a vždy to bude můj koníček čís­lo jed­na. Do prázd­nin jsem se věno­vala přede­vším stavění tratí na počí­tači (Jarní pohár a tréninky pro naši skupinu), procházkám a ježdění na kole. Potom jsem začala zlehka běhat, ale zlepšo­va­lo se to strašně poma­lu. Soustředění ve Švéd­sku jsem vynecha­la a zor­ga­ni­zo­vala mís­to toho pobyt v ČR pro mladé orienťáky z Ukra­jiny. Byli skvělí, snad si to tady užili a trochu zapom­něli na neveselou situaci doma. Ráda bych letos pod­nikla něco podob­ného. Na podz­im už to bylo s běháním lep­ší, ale šetři­la jsem si ho výhrad­ně na vík­endové závody. V listopadu mě čeka­lo ještě vyn­dání šroubů, což šlo naštěstí už hlad­ce (berle neby­ly potře­ba). Tím bych považo­vala exkurzi do českého zdravot­nictví za uzavřenou. 

Naopak v Šat­níku Hradec jsem měla konečně poc­it, že nám to klape. Hlavní podíl na tom mělo, že jsme se nemuse­ly stěho­vat. To nám vždy sebralo hrozně času a energie. A druhá poz­i­tivní věc je sta­bil­ní tým asi deseti dobro­vol­nic a fajn par­ta. Únorový den otevřených dveří jsem sice zmeškala, ale prý to mělo dobrý ohlas. Na jaře jsme měly otevřeno pro veře­jnost sedm týd­nů a na podz­im čtyři. K tomu je potře­ba připočíst admin­is­tra­tivu, třídění věcí a úklid. Navázaly jsem spoluprá­ci s dobro­vol­níky, kteří vozí pomoc na Ukra­jinu, i s další­mi šat­níky. Slušný výkon na to, že to máme všech­ny jako vol­nočasovou aktiv­i­tu k prá­ci, rod­ině a dalším koníčkům.

Přes Šat­ník jsem se dosta­la ke komunál­ní politice v hnutí Rozvíjíme Hradec a odtud do Komise pro dopravu a rozvoj cyk­lis­tiky na městě. Moje hlavní dojmy: 

  • V politice člověk rych­le při­jde o iluze, ale snad ne o ideály
  • Samo­sprá­va i stát­ní sprá­va jsou strašně nepružné a pomalé
  • I tady lze potkat zají­mavé lidi, což je jed­iný důvod (zatím) zůstat

Snad jen poznám­ka ke Komisi dopravy, že je tam dobrá atmos­féra a neřeší se tam poli­ti­ka, ale věc­né prob­lémy (těch je v Hrad­ci požehnaně). Jak jsem později pochopi­la, tak to rozhod­ně není samozře­j­most. Chodit ve vol­ném čase někam, kde se lidi nema­jí rádi, by mě oprav­du nebav­i­lo. Ovšem jestli se mi podaří za čtyři roky prosa­dit upravení jed­né dopravní značky na cyk­lostezce u Hučáku, tak to bude úspěch. Vše ostat­ní bude nad plán.

kyiv_region_o_team
šatník hradec
satnik_hradec_2

Dánsko

Novink­ou v týmu Žárov­ka architek­ti byl zahraniční výlet za architek­tur­ou. Vol­ba pad­la na dán­sk­ou Kodaň. Za pět dní jsme nachodili asi sto kilo­metrů a viděli všech­ny mod­erní čtvr­ti, his­torické cen­trum, obyče­jné bydlení (nejen) imi­grantů, cyk­lostezky a moře. Bylo to inspi­ra­tivní, osvěžu­jící, krás­né a někdy trochu bolestivé, pro­tože kot­ník ještě nebyl úplně ve for­mě. Ne, že by mě nebav­i­lo zkoumat ukotvení dvacátého pátého balkonu na fasá­du, ale úplně nejlepší bylo nasát míst­ní atmos­féru a vidět všech­ny ty příběhy kolem včet­ně návštěvy slavného architek­ton­ick­ého stu­dia BIG, kde nás provedl Jan Mag­a­sanik. Mys­lím, že lať­ka byla nasazena proklatě vysoko a už se těším, kam pojedeme letos. Prý Helsin­ki, Por­to nebo dokonce New York?

Dansko_1
Dansko_2
Dansko_3
Dansko_4
Dansko_5
Dansko_6
Dansko_7
Dansko_8
Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.