Do Zlína pro štafetové body a za architekturou
Zatímco při jarním štafetovém trojboji v Plzni nebyl čas a síla omrknout víc než centrum závodu v Plzeňském pivovaru a start na náměstí, ve Zlíně jsme měli volné celé sobotní odpoledne (a navíc bez dětí!). Na pomoc jsem si vzala první díl průvodce Šumná města od Radovana Lipuse a Davida Vávry, kteří vytvořili stejnojmenný televizní seriál o moderní české architektuře.
Zaujala mě zmínka o tom, že na počátku 20. století měl Zlín pouhých 3 tisíce obyvatel. Dnes je to více než 70 tisíc. Za nevídaným rozmachem stojí bezesporu osobnost Tomáše Bati, který budoval ve 20. a 30. letech nejen své obuvnické impérium, ale jako starosta i nové město “pro 50 tisíc obyvatel”.
Ze shromaždiště na Jižních svazích jsme měli Zlín jako na dlani. Na protější straně údolí jsem identifikovala cihlově červené Baťovy domky a budovy škol. Mimochodem, podle průvodce se za Bati dbalo na pořádek kolem domů a v neděli pravidelně vyrážela do terénu komise, které bodovala upravenost předzahrádek. Panoval přísný zákaz chovu domácího zvířectva a výstavby jakýchkoliv kůlen, dřevníků a přístavků kolem domů. Mám pocit, že taková malá, výchovná šikana občanů by ani dnes nebyla od věci.
Baťova vila
Prohlídku jsme zahájili u bývalé Baťovy vily, dnes sídla Nadace Tomáše Bati. Autorem stavby z roku 1911 je Jan Kotěra. Rodinné sídlo bylo navrženo tak, aby měl Baťa dobrý výhled na továrnu. Později byl od vily necitlivě oddělen park, ironií osudu hlavní silnicí pojmenovanou po Františku Lydie Gahurovi, dalším významném architektovi působícím ve Zlíně, který byl žákem Jana Kotěry.
Zaujala nás také úderná Baťova hesla jako z příručky o sebekoučování:)
Centrum Zlína
Gahurův prospekt nás zavedl na travnaté náměstí T. G. Masaryka, které stoupá nahoru k Baťovu památníku (dnes Domu umění, momentálně v rekonstrukci). Po obou stranách je lemováno budovami škol a internátů, jedna jako druhá, betonové skelety v modulu 6,15 x 6,15 metru, vyplněné cihlovým zdivem.
Opodál stojí citlivě rekonstruovaný Obchodní dům Zlín (dříve Prior), navržený v roce 1931 Františkem L. Gahurou.
Moderní univerzitní kampus od Evy Jiřičné
Spodní část náměstí T. G. Masaryka navazuje na univerzitní kampus, kterému dominují stavby nejznámější české architektky, zlínské rodačky, Evy Jiřičné: Univerzitní centrum Zlín (2008), Kongresové centrum Zlín (2011) a Vzdělávací komplex Univerzity Tomáše Bati (2017).
Zatímco pro zlínskou univerzitu navrhuje Jiřičná, hradecká univerzita “slavně” otevřela již třetí budovu vyprojektovanou podle naprosto pochybného návrhu z 90. let ve stylu “když nevím, všude dám cihelné pásky, ať to vypadá jako od Gočára”. Ach jo.
Sorela ve Zlíně
I po Vítězném únoru vznikly ve městě zajímavé stavby ve stylu sorely neboli socialistického realismu. Za návštěvu stojí třeba Městské divadlo Zlín nebo Kolektivní dům od architekta Voženílka.
Ze Šumného Zlína jsme nestihli Baťův mrakodrap 21 (slavnou “Jednadvacítku”) s pojízdnou kanceláří pro ředitele neboli Správní budovu firmy Baťa a zmíněné kolonie Baťových domků. Tak snad někdy příště po závodech:)
A jaké to bylo v lese? Inu, jako obvykle na Moravě, kopcovité a zarostlé. Plus dávám za nědělní Bingovy tratě, výhledy ze shromaždiště po oby dny, nepálský catering a za počasí:) V poněku dýchavičném stavu jsem v neděli absolvovala druhý úsek první štafety. Kopce jsem šla pěšky, dokonce i ten na diváckém úseku, kde jsem na povzbuzování “Pojď, pojď!” kontrolavala “Vždyť jdu!”. Nakonec můj čas nebyl tak hrozný, ve výsledku nám to stačilo na 10. místo stejně jako klukům. Kromě šumných zážitků tak ze Zlína vezeme i pár bodů do České ligy klubů.